Všímavost a meditace: nástroje pro zvládání Huntingtonovy choroby

Život s Huntingtonova choroba znamená žít s nejistotou. Nevím vždy, jak se bude moje tělo pohybovat, kolik energie budu mít nebo jak jasně bude moje mysl fungovat z jednoho dne na druhý. Huntingtonova choroba mě ovlivňuje fyzicky, mentálně i emocionálně. Ačkoli nemohu ovládat každý příznak ani předvídat průběh nemoci, všímavost mě naučila, že si mohu vybrat, jak budu reagovat na přítomný okamžik.

Všímavost je praxe, při které věnujeme pozornost tomu, co se právě teď děje, aniž bychom to okamžitě hodnotili. Pro mě to může znamenat vnímat svůj dech, pozorovat napětí v těle, uvědomit si nějakou emoci nebo si prostě jen uvědomit, že jsem přetížená.

Než jsem začala pravidelně praktikovat všímavost, často jsem bojovala proti tomu, co jsem cítila. Chtěla jsem, aby nepříjemné myšlenky, emoce a příznaky zmizely. Věřila jsem, že být silná znamená všechno překonat. Postupem času jsem se naučila, že odpor vůči tomu, co prožívám, často vedl k ještě většímu napětí.

Mindfulness nezpůsobí, že Huntingtonova choroba zmizí. Nezastaví každý mimovolní pohyb, neodstraní únavu ani nezmírní strach z budoucnosti. To, co mi však dává, je prostor. Vytváří pauzu mezi tím, co se děje, a tím, jak na to reaguji.

Meditace se stala jedním ze způsobů, jak si tento prostor vytvářím. Snažím se meditovat každý den, i když mám jen pár minut. Někdy jen tiše sedím, poslouchám vedenou meditaci, soustředím se na dech nebo opakuji uklidňující větu. Neexistuje žádný dokonalý způsob, jak meditovat. Moje tělo nemusí zůstat úplně nehybné a moje mysl nemusí být úplně prázdná.

Toto pochopení je důležité, protože život s choreou může způsobit, že se tradiční představy o meditaci jeví jako nereálné. Během meditace se mohu hýbat. Moje myšlenky mohou bloudit. Možná budu muset změnit polohu nebo meditovat vleže. Nic z toho neznamená, že to dělám špatně. Meditace není o tom, předstírat nehybnost. Jde o to, abych jemně navrátil svou pozornost pokaždé, když si všimnu, že se zatoulala.

Jednou z praktických technik, které používám, je Dýchací cvičení 4-7-8. Nadechnu se na čtyři, zadržím dech na sedm a pomalu vydechnu na osm. Zpomalení dechu mi pomáhá uklidnit nervový systém, když se cítím úzkostně nebo přetíženě. Lidé s zdravotními potížemi nebo problémy s dýcháním by se měli poradit s kvalifikovaným odborníkem a přizpůsobit dechová cvičení tak, aby se při nich cítili bezpečně.

Dalším užitečným cvičením je „uzemnění“. Můžu si například uvědomit pět věcí, které vidím, čtyři, které cítím, tři, které slyším, dvě, které cítím čichem, a jednu, kterou cítím chutí. Toto cvičení mi pomáhá vrátit pozornost k mému okolí, když mé myšlenky ovládne strach, stres nebo nejistota.

Mindfulness praktikuji také prostřednictvím pohybu. Jemná jóga, protahování a procházky v přírodě mi pomáhají znovu se soucitně spojit se svým tělem. S Huntingtonovou chorobou se snadno stane, že na své tělo nahlížím pouze z pohledu toho, co nedokáže. Vědomý pohyb mi připomíná, abych si všímala toho, čeho je mé tělo stále schopné.

Někdy může vědomý pohyb znamenat jen to, že si stoupnu a protáhnu se. Jindy to může znamenat vstát ze židle nebo prostě jen vnímat svůj dech, když odpočívám. Naučila jsem se přijímat své tělo takové, jaké je, místo abych ho nutila splňovat nějaká očekávání.

Psaní deníku je další důležitou součástí mé péče o duševní pohodu. Psaní mi umožňuje zpracovat pocity, které se možná těžko vyjadřují nahlas. Píšu o strachu, smutku, vděčnosti, hněvu, naději a o poučeních, která se stále učím. Také si vedu deník vděčnosti. Vděčnost ode mě nevyžaduje, abych předstírala, že život s Huntingtonovou chorobou je snadný. Pomáhá mi uvědomit si, že obtíže a dobro mohou existovat současně.

Soucit k sobě samému je ústředním bodem mé praxe všímavosti. Když se mi nedaří soustředit se, ztratím rovnováhu, jsem unavená nebo potřebuji pomoc, snažím se k sobě mluvit tak, jak bych mluvila k někomu, koho mám ráda. Místo toho, abych se ptala: “Co je se mnou v nepořádku?”, ptám se: “Co právě teď potřebuji?”

Někdy je řešením odpočinek. Jindy je to pohyb, jídlo, ticho, modlitba, terapie, léky nebo kontakt s jiným člověkem. Všímavost mi pomáhá tyto potřeby vnímat ještě předtím, než se dostanu do stavu úplného vyčerpání.

Metody pro duševní pohodu by měly být doplňkem odborné péče, nikoli její náhradou. Meditace mi pomohla, ale prospěla mi také terapie, lékařská péče, léky a poradenství kvalifikovaných odborníků. Každý, kdo trpí přetrvávající depresí, úzkostí, výraznými změnami v chování nebo má myšlenky na sebepoškozování, by měl vyhledat pomoc u oprávněného zdravotnického odborníka.

Díky mindfulness jsem sice nezískala kontrolu nad Huntingtonovou chorobou, ale naučila jsem se k sobě přistupovat s větším soucitem. Připomíná mi to, že nejsem jen moje diagnóza, příznaky a obavy.

Nemůžu si vždycky vybrat, co mi HD do mého dne přinese. Můžu se na chvíli zastavit, nadechnout se, naslouchat svému tělu a vrátit se do přítomného okamžiku. Někdy právě v tom jediném okamžiku nacházím klid.